Červenec 2009

Fotky v pravý okamžik

15. července 2009 v 14:16 | Kašmatka |  Zajímavosti a jiné
foto-v-pravy-okamzik0


foto-v-pravy-okamzik1

foto-v-pravy-okamzik2

foto-v-pravy-okamzik3

foto-v-pravy-okamzik4

foto-v-pravy-okamzik5

foto-v-pravy-okamzik6

foto-v-pravy-okamzik7

foto-v-pravy-okamzik8

foto-v-pravy-okamzik9

foto-v-pravy-okamzik10

O čem je ulice?

15. července 2009 v 14:07 | Kašmatka |  Ulice

SERIÁL ULICE

Seriál ULICE je nesledovanější český seriál v podání veřejnoprávní televize NOVY. Každý všední díl vysílá televize NOVA dvoudíl seríálu ulice. Tento seriál boří rekordy jak ve sledovanosti tak počtem dílu, který už se pomalu blíží číslu 1500. Tento seriál má imitovat váš skutčný život, čemuž i odpovídá hláška "Možná je to vaše ulice, možná jste to vy". Sledovanost tohoto seriálu stále stoupá a to i díky tomu, že televize NOVA tento seriál podporuje skoro ve všech svých projektech. Seriá ulice má také přezdívku a to "nekonečný seriál". Hlavní děj tohoto seriálu probíhá v jedné ulici a na natáčení už se vystřídalo více než desítky herců. Seriál ULICE je vysílán každý všední den v podvečer, začíná v 18:30 a končí před televizníma novinama v 19:30. Tento nekonečný seriál má více než milión věrných diváku, kteří každý den usedají ke svým televizním obrazovkám a sledují seriál ULICE. Věková kategorie lidí, kteří sledují seriál ulice je 13-99 let, což znamená, že tento seriál je úspěšný mezi všemi generacemi.





Tajemství a Vzpomínka

15. července 2009 v 13:55 | Kašmatka |  Moje básničky
Na obloze hvězdy září,
a úsměv na mé tváři připomíná...
jak je mi krásně.
Sedíš vedle mě a věříš,
že miluji Tě,
stejně jako miluješ Ty mě.
Netušíš jak moc pro mě znamenáš,
za nemožné to pokládáš....
Tajně věříš, doufáš v to....
Snad se dočkáš má lásko!




Je noc .....
na nebi svítí hvězdy,
a já vzpomínám
na ty krásné chvíle prožité s tebou..
Kdy sme se na ty hvězdy dívali spolu,
ruku v ruce,
všechno nám bylo jedno.
Nebe i hvězdy zůstali stejné...
ale naše city ne.
Opustil si mě i mé srdce.....
už není cesty zpět.


Tolik mi chybíš,,,

15. července 2009 v 13:55 | Kašmatka |  Moje básničky
Tolik mi scházíš lásko má,
Jak můžeme být pár,
když nejsme dva?
Chybíš mi tu,
strašně moc,
myslím na tebe každou noc.
Den bez tebe,
je jako slunce bez nebe.
Vrat se ke mně,
miluji Tě!!
Dala bych Ti něco,
co nedala bych každému.
Dala bych Ti něco,
co vede někdy k vážnému.
Dala bych Ti něco svého,
co udeří do srdce tvého.
Miluji Tě a ty to víš,
mou lásku nikdy neztratíš.

Promluv!

15. července 2009 v 13:54 | Kašmatka |  Moje básničky
Lásku mou na dosah máš,
tak proč s tím nic neděláš?
Miluji Tě,
a ty to víš...
city své skrýt se snažíš.
Jak mám vědět zda mne miluješ,
když náklonost svou neopětuješ?
Tak přestaň hrát to divadlo,
kroužíš kolem mě jak nad mapou kyvadlo.
Řekni mi cokoliv...
hlavně už promluv!!

Srdce ve své dlani mám...

15. července 2009 v 13:53 | Kašmatka |  Moje básničky
Srdce ve své dlani mám,
a ono pomalu umírá.
Proč?
Proč jen s tím nikdo nic nedělá?
Dala jsem Ti své srdce,
ale tys ho zranil.
Odhodil do dálky
a na dvě půlky zlomil.
Teď se mi chceš omlouvat?
Ted se chceš odprosit?
Nemusíš mě přemlouvat,
nemůžu Ti odpustit.

Křišťálové oči

15. července 2009 v 13:53 | Kašmatka |  Moje básničky
Oči tvé kříšťálem září,
A úsměv na tvé tváři …
Jen pro tvé oči Země kolem Slunce se točí,
Jen pro tvé oči sníh padá po úbočí.
Pro tvé oči mrzlo by v létě …
To se nedá popsat v jedné větě.
Průzračná voda,
Měsíční svit.
Všeho je pro tvé oči škoda,
Jsou jako sluneční třpyt.
Važ si těch očí,
Jen pro ně dýchám!!
Když se otočíš,
uvidíš,
Jak moc ráda je mám.

Můj příteli...

15. července 2009 v 13:53 | Kašmatka |  Moje básničky
Ruku svou Ti podám
Můj příteli.
Víru a odvahu Ti dodám,
Neb křičíš smutkem chvílemi.
Odpusť mi mé hříchy prosím,
Očistit svou duši zkouším..
Jsi ten nejlepší člověk na světě,
Pro tvou vnitřní krásu jdou andělé do nebe.
Zůstaň tím, kým jseš,
Protože jen tak, nejkrásnější zůstaneš.
Byl jsi se mnou v dobrém i ve zlém,
Úplně jako manželé :D
Stejně, já s tebou zůstanu,
A kdykoliv Ti pomůžu.
Když nejhůř bude Ti,
Neb něco zlého potká Tě.
Na mou lásku vzpomeň si,
A ta zahřeje Tě.

Podvod,láska,utrpení a smrt

15. července 2009 v 13:52 | Kašmatka |  Moje básničky
Milacku, nase laska bude vecna,
po tvych neznych rtech je lacna.
Plamen jez zahriva me srdce den ode dne sili,
nad mou hlavou ladne tanci vily.
Lezim v trave a myslim na tebe muj svete...
kolem me samou laskou vsechno kvete.
Jsi memu nitru tak blizko a zaroven takovej kus...
litam si asi moc nizko ja vidim na tobe jen samy plus.
Ty jsi muj sen, ty provazis me celym mym dnem.
Ja dnes za tebou chtela jit, tak moc jsi mi schazel.
Vsichni ptali se mne proc ja z oslavy chtela odejit...
ne neptej se byla to pekna svizel.
Co cekalo me za dvermi tveho pokoje?
Jen bolest, strasti a smutek.
Kdo vedel, ze ona tam s tebou je?....a tak zradne laskuje
.Me ublizil si vic nez dost,
sorry ale bylo toho na me trochu moc.
Pryc Odchazim, ve svem srdci i tak prazdnotu nachazim
.Ztratila jsem....ztratila od sve euforie klic.
Jsem nula jsem nicka, co ceka na tvuj navrat....
chtit te polibit-uz nikdy vickrat!
Miluju, miluji jen tebe....
.kvuli tobe pada muj plac z nebe.
Kape a prsi, na zem dopada...
Duvera je nizsi,chaba navnada.
Asi jsem moc nalehala, asi jsem moc tlacila...
ja chtela jen trochu nehy.
Do tve zeme citu vsak ona vkrocila
!Mas vsak malo mista>srdce sve rozdavas..
.kazde pobehlice s osudem si pohravas.J
si jen ubohej devkar a ja krava co te rada ma
....ted utapim se v pohledu rudy krve co na zem dopada.

Moje Nedokončená kniha...VIRUS

15. července 2009 v 13:50 | Kašmatka |  Moje ůvahy...
PROLOG ::Bylo chladné sychravé odpoledne, městem plynuly davy bezvýrazných a tak všedních tváří. Dalo by se říct, že je to jen obyčejné každodenní odpoledne ..... ovšem ten den se stalo něco, co nikdo nemohl jen tak očekávat.
Nemocnice se plnily, a čím-dál-tím víc lidi trpělo záhadným, virusem .... nikdo nevěděl kde se vzal ani z čeho .... nikdo z obyvatel nevěděl jak se zachovat, protože nemoc se šířila neskutečnou rychlostí. Obklopila už 6 států a lidé umírali a umírali ….
Zoufalí Vědci stále nenacházeli lék a lidé trpěli. Mnoho lidí se snažilo zjistit příčinu toho všeho zmatku a bolesti avšak marně. Začalo to obyčejným pokašláváním a rýmou … něco jako chřipka…. Jak čas ale s časem běžel Stupňovalo se to až do stádia bezdýchatelnosti. Do plic se zanesl jakýsi jed…..nebo snad přestali fungovat nějaké orgány? Nikdo neví … jedno bylo ovšem jisté, umírali mladí i staří.
Nemoc sedla na každého, koho měla poblíž. Bylo to jako klepy……šířilo se to rychleji než vzduch a lidé trpěli …. :´( Není nic horšího než když rodiče pohřbívají své děti ,,,, pláč, nářky a stesk byli všude. Nedalo se tomu zabránit…. A tohle je příběh jedné dívky ::::

Anna, krásná, milá, chytrá a hlavně hrozně šťastná. I když jako malá nezažila tu pohodovou rodinu a výlety … poprala se s tím a dokázala si říct, že svět není jen černobílý a občas se někde objeví i něco krásně pestrobarevného….že někdy i tím nejčernějším světem prolítne krásný motýl. A svými křídly rozdá kolem štěstí … Jako malou ji otec týral, a máma jen přihlížela.
Ne, že by za to byla ráda…. Ale manžela se opravdu bála. Nikdy mu nedokázala říct ať toho nechá. Každý den se vracel pozdě večer domů v krvi několik promile alkoholu a v ruce řemen… pokaždé dívku hrozně zbil a ODEŠEL. Jednoho večera přišel domů, zase opilý ale bez opasku, rozzuřený ho hledal po domě ale nikde ani stopy. ….ale potřeboval ukojit svou touhu dívku zbít. Chtěl vidět, jak se zase bude svíjet v bolesti a kolem ni se bude rozlévat krev. Poté Obvinil manželku, že schovala opasek a bolestivě a surově ji uhodil. Žena upadla na zem a rozbila si ret. Když cítila jak ji srdce tluče, a pocítila jak se musí dcera cítit….rozhodla se, že už to takhle nemůže nechat. Opatrně odešla nahoru do pokoje, sbalila věci a …. V noci i s Annou odjela pryč … daleko, kde věřila, že je nikdy nenajde. Odešli k Emmě, matčiné sestře.
Chvíli tu bydleli, nakonec se ale osamostatnili a odstěhovali se do vlastního bytu ….. a snažili se zapomenout. Po 4 rocích, máma doufala, že Anna snad zapomněla netušila……že…..no, o tom až později.
Ve škole si Anna našla přátelé, nebyla ta z dívek, které výrazně vynikaly. Byla vždy sama sebou, a kamarádi ji za obdivovali. Pokaždé ráda pomohla, oplývala štěstím a její úsměv ji záviděl snad každý. Byl jako vystřižený z reklamy ….. J
Každý den Anna sedávala v parku pod velkým a mohutným stromem …. Den co den přesně ve stejnou hodinu. Už delší dobu ji pozoroval jeden chlapec….,,Copak tu děláš, tak sama?" ptá se nejistě Petr. ,,Nic, já jen tak tu sedím a přemýšlím, eh my se známe?" Anna nečekala, že by jsi ji někdo všiml a proto byla trochu na rozpacích. ,,Ne, zatím ještě ne, ale pokud budeš chtít můžeme to změnit" pousmál se a mrknul na ni. Annu to rozesmálo ale bohužel už musela jít, už tak šla pozdě. ,,Někdy se určitě uvidíme, měj se hezky … tvé jméno?" ,,Petr" ,,Já jsem Anna" ,,Krásné jméno" ,,Díky" usmála se a rozeběhla se směrem k cestě. Petr ještě chvíli stál u stromu a díval za ní. Byla tak krásná….srdce se mu v tu chvíli rozlétlo na všechny strany.
Druhý den na ní čekal……věděl, že tam bude přesně ve stejnou dobu. Najednou ji spatřil v zatáčce a pocítil euforii. Schoval se za kmen stromu… chtěl ji překvapit J ,,Baf,, vykřikl najednou Petr, Anna se vyděsila div nespadla na zem. ,,Co to krucinál vyvádíš, jsi se úplně zbláznil ne?!!" rozčílila se Ann. ,,Promiň, chtěl jsem tě jen trošku polekat, nevěděl jsem, že tě to tak naštve, omlouvám se" ,,Ach jo, ne já bych se ti měla omluvit. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet ale opravdu to nejde .. nesmím se umazat, Petře" ,,V pořádku….výjdeme si někam, nebo máš naspěch?" ,,No vlastně musím jít do kostela" odpověděla Anna, váhavým tónem. ,,Jestli chceš můžu jít s tebou" nabídl se Petr. ,,Ne!! Petře" vyjekla rychle Anna. Petr nerozuměl a s nechápavým pohledem se ptá,,Proč?" ,,Ehm, tak já tam nepůjdu, jo?" ,,Dobře, sice tomu moc nerozumím ale jsem moc rád, vyrazíme na zmrzku…zvu tě" J Anna se jen lehce pousmála a vyrazila po boku Petra…v té chvíli věděla,že jí to jen tak lehce neprojde ale netušila,že se jí to doma díky tomu tak moc zhorší.
S Petrem, jak bylo na pohled znatelné , se celý den dobře bavila. Prošli město…smlsli zmrzlinu,stavili se v parku…a pěkně si popovídali. Zastavili se u kašny se sochou sovy, když se Petr udiveně zeptal :,,Anni,vážně? A to tě nenapadlo,že je to třeba trestné?" s nervózním tonem hlasu kladl Petr otázku. V očích měl očekávání a strach, bál se o Annu..i když ji zná jen krátce,věděl,že je v ní něco,co si nezaslouží být trestáno. Anna odpověděla : ,,Ale ne,zasloužím si být potrestána za špatný čin. Musím se kát" nebylo na ní znát,že by se nějak bála.….skoro jakoby jí to připadalo normální. Petra to moc překvapilo….uchopil ji za ruku,kterou měla schovanou v kapse potrhaného kabátku a ucítil jak se chvění z jejích dlaní přenáší na jeho. V tu chvíli pochopil,že není něco v pořádku. ,,Tobě je zima?" optal se, i když věděl,že venku je 20 stupňů……chápal,že zimou to jistě nebude ale přeci se radši zeptal,nechtěl hned udeřit větou..::: ,proboha ty se třepeš,co se děje?. Anna,nechápala Petrovu otázku,v hlavě se jí přemítala myšlenka…zda to myslí z legrace nebo se jen snaží nějakým divným způsobem zjistit,co se děje. ,,Jistěže ne je přeci 20 °C …. Anně přeběhl mráz po zádech,když vyslovila to číslo. Dvacet,dvacet,dvacet…v hlavě se jí zobrazovalo jen to velké číslo…dvojka a za ním nula….20:00 …to je čas jejího odjezdu od táty….20.1 se to stalo….20 ran opaskem…denně…20,20,20,20…Anna Stála vedle Petra ….ale vypadalo to tak? Upřeně se dívala do země….a něco si pošeptávala…,,dvacet,dvacet.." Petr se na ní chvíli díval,pak mu došlo,že jí asi nechtěně přiměl přemýšlet o něčem,k čemu neměla asi zrovna dobrý vztah. Zatřásl s ní … snažil se jí probudit z těch představ,které jí zaplavovaly mysl. ,,Aničko,jsi v pořádku?" znepokojivě pronesl. ,,Ano,jen mi něco prolítlo hlavou,promiň" lehounce vyšla vpřed,Petr ji mírným krokem následoval.Nechtěl ji předbíhat ale ani se za ní plahočit,toužil jít bok po boku vedle ní,dotknout se ještě jednou těch jemných a něžných rukou,ale věděl,že je příliš brzy..chtít po ní něco takového. Přeci jen, ji zná, tak krátkou dobu. Petrovi se ta chvíle s ní zdála jako střípek minuty….a zároveň jako celý den. Byl s ní tak rád,že to nedokázal ani popsat ale Petrovi se zdálo,že Anně to asi tak nepřipadá. Podíval se do jejích topazových očí a s bolestí v hrudi povídá : ,,Aničko,já vím,že je s tebou něco v nepořádku…." "Ale já…" Ne,pšt…nech mě to doříct,prosím…od té doby,co sme stáli u fontány se ti něco stalo a já se zoufale snažím zjistit co….hrozně mě bolí dívat se do těch krásných očí a přitom z nich cítit bolest,strach a smutek. Povíš mi proč,nebo ne? Pokud ne,nebudu se zlobit…chápu,že ke mně nemáš ještě takovou důvěru" když to dořekl,zavřel oči a doufal,že to nebude nic zlého a čeho se může tak bát…najednou pocítil jemný dotek,který byl schopen rozpoznat z tisíců jiných i když ho okusil teď podruhé …otevřel oči a viděl Anninu dlaň položenou na jeho hořící tváři. Než stačil cokoliv říct,přiložila Anna své rty na jeho … a pro jednou tak porušila zákaz,o kterém ovšem neměl tušení. Když se odtáhla,chvíli ještě Petr bloumal vesmírem…..Pak se probudil a opět zakusil realitu.Studený vánek prolétl městem a opřel se Anně do vlasů,když vcházela do domu. Pár minut tam ještě stál a vnímal ten čerstvý vzduch,který zavál a vůni jejích vlasů,kterou ten vítr nese….Díval se na zavřené dveře a zkoušel pochopit, co je pro něj nepochopitelné. Čekal,že snad ze dveří vylétne nějaký náznak.....ale věděl,že čeká zbytečně, když se otočil a chtěl jít domů zaslechl něco divného.....jakoby šumot keře,ale ne obyčejný .... slyšel v něm i pláč. Když přišel k onomu listím zavátém chodníku, u kterého byl ten keř vysazený ... překvapný a udivený.......vzhlédl dolů. Sklonil se a snažil se promluvit....v Keříčku ležel schoulený sotva 10-ti letý chlapeček....Šaty roztrhané od trnů keře, špinavé od země a šlápot z všední stereotypní chůze lidí .... V očích měl strach a na studené ruce mu dopadaly dětské slané slzy. ,,Co se ti stalo,proboha? Můžu ti nějak pomoct? Kde máš rodiče? Co tu deláš? Tak sám, Ve tmě? Schovaný?" Spustil Petr...chlapec se třásl,snažil se promluvit ale roztřesený hlas a strach z toho,co by mohl říct mu to nedovolily....
Chlapeček nevěděl,jak to má vysvětlit....bál se...bál,....co kdyby prozradil něco,co nemá a pak.....Kdo ví,co bude pak? Jen ten chlapeček a nikdo víc. ,,Já,já....." rozkoktal se nevěříc vlastním slovů....spustil celý příběh. ,,Jmenuji se Tomášek,bydlím tady přes chodník.." než stačil načnout jakoukoliv další větu, Petr vykřikl : ,,Proboha,to znáš Annu! Jste sourozenci?" Tomášek odpověděl kajícně...,,Ano,je to moje starší sestra.....Přestěhovali sme se sem nedávno,ale to asi víš.Bydeli jsme ve Washingtonu....vlastně já už jsem se narodil tady, mámě a Anninému nevlastnímu otci" V tu chváli se chlapec rozplakal....tak silně,že přehlušil motory kolemjedoucích aut. Slzy zaplavovaly místa kolem něj, zdálo se,že zapomněl na všechno co říkal.....Petr se posadil na zem,ramenem se opřel o chlapečka a přikryl ho svou bundou. Chvíli bloumal minulostí,kdy si přemítal,že tu bundu si vynutil u mámy ve značkovém obchodě. Potom si ale hned uvědomil,že má vedle sebe sténajícího Tomáška,který beznadějně potřebuje pomoc. Loktem odhrnul kousek křoví a přivinul se blíž,aby chlapce mohl zahřát víc. Tomášek s malým skoro neviditelným úsměvem poděkoval a spustil....: ,,Náš táta je zlý,hrozně se ho bojím....." V očích mu jiskřil zapál vzteku a bolesti. ,,Víš,věří,že trestem dojdeme k přesvědčení, že jsme zlí a musíme se napravit. Dnes ráno,jsem vstal brzy ráno,abych mohl Anničce pomoct s úklidem postelí...máma touhle dobou bývá už v práci a má radost,když příjde domů a je všude pořádek. Táta se vzbudil do špatné nálady,jako každý den....hned začal všechno rozbíjet. Sotva došel do kuchyně a na zemi už leželi květináče s pracně vypěstovanýmy kytkami....Odhrnul závěs a zděsil se počasí venku..Prý je venku strašně a mu to nesnesitelně vadí.

Dej mi čas...

15. července 2009 v 13:49 | Kašmatka |  Moje ůvahy...
Sedim sama v opustenem dome. Divam se na kapky deste. jak pomalu stekaji po okne.
Pripadam si stejne....Slzy padaji dolu a na tvari zanechavaji jen smutny vyraz, male vydesene holcicky,

ktere se zboril svet.Srdce mi krvaci > postrada Te! Opustena a bezcenna,
stejne jako vsechno v tomhle pokoji. Zadna vec nema dusi, dokud ji ji vy sami nedate.

Ja o tu dusi prisla...ztryznena jak ryba na suchu.
Chybis mi, chybi mi tvy sladky rty, ve kterych citim cit, nehu a porozumeni.
Chybi mi tvy oci...hluboke propasti modri. Do kterych se tak rada divam

Schazi mi tvy dlane na mym tele.....dotykas se me a pritom se tak mile
a roztomile usmivas a ja si pripadam jako bych plula nekde ve vysinach na oblacku....
ptas se a co dal? Co bude dal....kdo to vi....
chybis mi a vis,ze te miluju ale obcas si pripadam jako vec, ktera v tvem zivote nema co delat.
Rikas, jak jsem krasna, ze me rty jsou necim co tak rad mas....ale co z toho je pravda.

Schovavas se za tvari necitelneho cloveka....pritom ja vim, ze jsi to nejvzacnejsi na tomto svete!
Jsi uzasny stvoreni....Buh mel co delat, kdyz te vytvarel.
Kdyz jsem s tebou srdce mi tluce rychleji a zaroven klidne. Pak prijde chvile,naseho rozlouceni...
a ja bych nejradsi utekla pryc s tebou. Pokazde, kdyz jsme spolu necitim nic jineho nez vasen,lasku,
pratelstvi a vnitrni krasu. Ovsem doma, bez tebe a s prateli se mi rychle ztraci predstava, ze me milujes...
Vis,ze bych pro tebe udelala nemozne....vis,ze kvuli tobe bych skocila z mostu,snesla ti modre z nebe....
Ty to vis a presto me trapis.....minula noc byla nprekonatelna a smutna.....v mem srdci zanechala jizvu.
I presto,ze jsi se mi omluvil.....a ja tve promin prijala, nemuzu rict, ze jsem zapomnela.....Mas svuj zivot...
sve pratele....svou rodinu....a ja nejsem jediny objekt tveho sveta ani jeho stred.
Musim si zvyknout,ze te nemam jen pro sebe...i kdyz bych si to tak moc prala. Nejsi vec,ktera se da uchopit...
ani clovek,ktery by mi poprávu nalezel. Dej mi cas, at si muzu zvyknout.....ze obcas proste prijde chvile, kdy
mi opet ublizis a ja se budu utapet v slzach. Vim,ze nejsem andel....a tvou dusi tyram stejne jako ty mou...
ale od toho laska prece neni. Ublizovat? To se lide zamilovavaji,aby si mohli ublizit? Hloupost....
Miluji te pro tve oci,pro tvou povahu,pro tve sladke rty....miluji na tobe kazdy kousek tveho tela a nikdy
bych nevymenila ani cast tveho ja. Jak uz vnejsiho tak vnitrniho.
Jsi pro me vzduch,ktery dycham, jsi pro me svetlo,ktere me navadi....jsi tma,ktera me obklopuje v noci...
jsi strach,ktery obas zazivam.Jsi krev,ktera ve mne koluje....jsi teplo,ktere me zahriva a dava mi pocit jistoty.
Jsi pritel a zaroven clovek,ktereho miluji. Jsi pro me proste vsim.....a ja se te nevzdam.
Prosim Te jen o jedine...dej mi cas. Cas na to,abych si zvykla........

Lásko,to bolí :'(

15. července 2009 v 13:49 | Kašmatka |  Moje ůvahy...
Lásko? … víš jak jsem ti tenkrát řekla, že naše láska budě věčná: Tehdy jsem tě milovala a byla si jistá tím, že nás nic nerozdělí. Postupem času jsem si ale začala víc a víc uvědomovat, že se mezi nás pořád něco staví. Ať už je to rodina nebo přátele. Jsem si jistá, že víš na koho asi teď narážím. Náš věrný přítel Dan….Ten, který je schopen všeho jen aby sme se rozhádali. Klára … moje nejlepší kamarádka, která teď tak zahořkla a nedokáže pochopit, jak moc chybíš mému srdci. A nemůžu a ani nechci opomenout Magdu, která nám náš vztah komplikuje víc než by sama chtěla.
Říkala jsem si,že za tu dobu bych si snad mohla zvyknout … ale jak si mám zvyknout na to,že někdo koho tak vroucně miluju se mnou prostě není.Každá sekunda bez tebe mi v nitru působí ukrutnou bolest a každý kilometr ji zvětšuje. Hluboko uvnitř mě je velká propast, která moje srdce s celou mou duší vtahuje do černoty a je jen otázkou času,kdy tam spadnu celá.
,,Miluj mě aspoň z poloviny jako miluju já tebe" jsi mi na icq napsal. Ta slova mi zůstala zarytá v paměti a kdykoliv si na ně vzpomenu mám chuť vykřičet do světa, že tě miluju 100x víc než si myslíš, 1 000 x víc než jsem si kdy dokázala představit a 1 000 000 x víc než je vůbec možné. Vím, že ti to tak někdy nepřipadá ale věř, že moje city jsou stálé a pořád tak nepřekonatelné. Včerejší večer a noc jsem si představovala tak jinak….Snila jsem o sněhových vločkách,hořícím plamínku,lásce,která sálá z tvého objetí. Nechtěla jsem 60 minut, toužila jsem po celé noci, která mi byla odepřena. Snila jsme jen o tobě a nekonečným prostoru kolem nás. Vím,že ty jsi to chtěl taky…….vím, jak moc jsi se na mě těšil. Ale namísto mých snů přišla tvrdá realita….Bolest, která vyzařovala z tvých očí. Smutek,který se přenášel z tvé dlaně na mou ruku. Vynucený úsměv, když jsem na tebe promluvila a ty sis mezi tím přemítal v hlavě chvíli, kdy mě pustíš z náruči, odtrhneš své rty od mých a ruku ovinutou kolem mého pasu přiložíš k tělu.
Každá chvíle strávená s tebou mi rozbuší srdíčko,jak zvon na kostele.Pokles mého tlukotu srdce působí jen tvá nepřítomnost. Píšu tyhle řádky se slzami na tváři a se vzpomínkou na všechno krásné a špatné, co jsme spolu prožili. Studené slzy dopadají na mé prsty…nic necítím. Všechno ve mně zemřelo,když se přerušil kontakt mezi námi. Přežívám, dokud tě zase nespatřím…a nepropadnu se hluboko do tvé modři v očích.
Jsi celý můj svět a život, který v něm žiju. Je mi líto, že tě nutím k bolesti a trápení. Celé moje bytí tady se točí jen kolem přetvářky a dvojí tváře. Pořád mám pocit, že mi nikdo nerozumí….ale neuvědomuju si, že na zemi je přece jen někdo, kdo mě chápe. Jsi jako zázrak z vesmíru…jako z jiné planety…planety lásky, ze které tě poslali sem, abys utěšil beznadějnou dívku, která je napovrch tak vyrovnaná, přátelská a humorná a uvnitř rozervaná na kusy, něčeho, co dřív bylo celé, živé a říkalo si to duše.
Nedokážeš si ani ze třetiny představit co pro mě znamenáš … jak nekonečně a beznadějně tě miluju. Tvůj úsměv, tvoje oči, tvoje dlaně, tvé rty, tvé tělo…. Jsou jako droga. Každá část tvého já je pro mě vším a společně dohromady tvoří něco úžasného, fantastického…..tvoří to celý můj život. Pro tebe bych byla schopná všeho …. Jediným mým přáním je, abys se pokusil pochopit, že moje city k tobě jsou upřímný a plný něhy. A by jsi mi odpustil alespoň malinko z těch chyb,které jsem udělala a dopustila jsem se tak, tvých pochyb o mé lásce k tobě.
Chtěla jsem jen být šťastná a mít vás kolem sebe …. Tebe, mou lásku jedinou a nádhernou a přátele, bez kterých by život nebyl životem. Ale vy mi dáváte ultimáta. Nutíte mě k rozhodnutí, které jsem za svůj život nikdy nechtěla podstoupit. Vybrat si mezi tím, koho miluji a mou nejlepší kamarádkou je nemožný. Oba jste pro mě hodně a oba vás mám ráda, neumím si představit život ani bez jednoho a mám si vybrat? Mám říct tebe chci a ty jdi stranou? Jak bych mohla … to si vážně myslíte, že jsem tak krutá? Neumím žít s bolestí v hrudi ale vy mě k tomu navádíte. Je to jakoby mě půlka chyběla, když vás nemám. Vzpomínky na vás budou navždy v mým srdci a nikde jinde ….
Rychle odpouštím ale nikdy nezapomínám! Stydím se za to, že se k tomu musím vracet a bolest se zvětšuje ale potřebuju to ze sebe dostat. Prosím, odpusť mi. Tenkrát, kdysi, ještě když moje láska byla na pohled neopětovaná jsi mi ublížil víc, než kdokoliv jiný a tak, že to bolestivěji snad ani nejde. Milovala jsem tě hrozně hrozně moc …. Stejně jako teď. Ale nyní je má láska k tobě mnohem smysluplnější, protože je už na pohled oboustranná. Utápěla jsem se v slzách, každá kapka té studené vody ale připomínala, že jsem živá a stále ještě cítím, i když to byla bolest, tak neskutečně týrající …. Přežila jsem to. Nevím proč ale stále jsem věřila nebo doufala….že se ke mně vrátíš. Proč, to jsem netušila. Možná to bylo mým sebevědomím, kterým prý číším. Nebo možná mám věštecké schopnosti =o) anebo to prostě byla touha nezvladatelné vášně, která den ode dne rostla. Chci Ti jen říct_4ever my lowe.
Když jsem jela ráno autobusem domů, dala jsem si do uší sluchátka a v duchu doufala, že mi baterka vydrží až na zastávku u mýho panelu. Nezvládala bych to ticho kolem mě. Měla jsem ho dost za celou noc, kdy jsem na tebe myslela a přemýšlela proč jsem tě potkala v tak hloupou dobu, když se nemůžu sama jen tak sebrat a odjet za tebou.Trápila jsem se myšlenkou, že už tě neuvidím….až se naše cesty rozejdou, každá jiný směrem. Bolí mě každá představa, kdy tě nemám na blízku.
Jsou lidé, kteří mě přesvědčují, že je to jen ta 1. školní láska ale já mám pocit, že tě znám celý můj doteď tak stupidní život, ve kterým jsi ty, to světlo a teplo na konci tunelu! Zezačátku mi ta cesta připadala nekonečná, dívala jsem se ze špinavého okénka a hlavou se mi míhali vzpomínky, které sme spolu, na těch místech, které kolem utíkaly,…. Zažily. Po cestě mi asi 2x ukápla slza, nevím jestli by se někdo otočil, když bych se rozbrečela. Lidé v autobuse byli dost nevnímaví. Obklopeni svými strastmi a radostmi a nějaké trápení mladé 15-ky by je přece nezajímalo. Měla jsem několik desítek minut, na to abych si promyslela co chci právě teď ze všeho nejvíc. Odpověď byla jen jedna…..a dost jasná….TEBE! Tvůj hlas mi chybí v každém tichém zákoutí, stejně jako tvůj teplý dotek, který ve mně vyvolává touhu tě pořád dál a dál líbat. Snažím se ti jen říct z hloubi té zčernalé ale přeci jen trochu čisté duše, že tě neskutečně a bláznivě miluji, že mi schází každý kousek tvého těla.
Už žádné sliby…jen má láska. Tvoje Kamullka. :-*

..co vidím,jak se cítím...Jsem sama.

15. července 2009 v 13:47 | CaMiLLkA =o*** |  Moje ůvahy...
Sama,sama....sama ve svem snu. Uveznena v risi divu...zazrak!,prizraky....vsude kolem.....Bojim se....ale jsem volna....Nikdo mi kridla nedrzi,letim dal...ale padam..propadam se hluboko..najednou vidim,jak se citim....Sama,sama sama ve svem zivote...kdo me chyti..---Nikdo tu neni, a ja se tresu. Vis,ze me chapes...TY vis,jak moc me milujes---zachran me a pomoz mi z te propasti....Jsem sama,....osamela,osamela...stale samotna bez tebe....Krok za krokem se blizim ke konci,....co me ceka....? O pane zahadny pomoz mi....bojim se bojim.....ten pocit samoty...volnosti...zatracena! Zatracena v zemi spanku....Co vidim,jak se citim...pomoz mi. Slzy v mych ocich.....srdce rozervane....ale stale jeste clovek.....Osamela....Tmava je cesta,chci abys me zachranil.....cerny je konec.....temna budoucnost...

Mrtvý..

15. července 2009 v 13:47 | Kašmatka |  Moje básničky
Slunce už zachází,
slova se mi pletou...
Vidím Tě,
kůži máš od krve zlitou..
Rty ti ledem modrají,
akonečky prstů?
Ty naopak bělají...
Do očí ti nevidím,
máš je zavřené.
Už nic necítím......
mé oči jsou do tvého těla ponořené.
Někdo se mnou třese, proboha!
Tvé božské křivky nese...
Utíkám..připadám si jako bych letěla..
protékám..mezi dvěma světy tvého života.

Proč mě nechceš?

15. července 2009 v 13:46 | Kašmatka |  Moje básničky
Co udělala jsem tak zlého?
...že nenávidět mě musíš.
Co udělala jsem tak zlého?
..že mé srdce tak dusit musíš.
Jen tohle chci vědět,jen tohle a nic víc.
Proč nechceš mi to povědět ?
A trošku mi vyjít vstříc..?
Za chvíli mé srdce dočista zničíš,
......copak ti to nevadí?
To to vážně nevidíš,
že už se nikdy nikdy nevrátí?
Co stalo se mezi námi,
že už to není jako dřív?
Kdyby city mé vyjadřit daly by se,
udělala bych to,víš?
Ale,že jsou silnější,že slovy
vyjádřit se nedají,nezbývá mi víc,
než napsat je ve verších

a doufat,že aspoň přiblížit se mi je podaří.
Nikdy jsme ti nelhala,
aspoň o svých citech ne...!
Jenom jsem doufala,že ty svoje opětuješ mně!
Tenkrát si mi přece říkal,jak moc mě miluješ.
Tak proč už to teď není stejný?
Že mě máš rád už neřekneš...
Víš,jak trápím se celou noc?
Když v mých rukou není žádná moc vše napravit...
Jen chci,abys věděl,že ráda tě mám,
že každou noc s tvým jménem na rtech usínám,
a že bez tebe žít nehodlám!

Úvaha o starých lidech...

15. července 2009 v 13:45 | Kašmatka |  Moje ůvahy...
ESEJ - ÚVAHA O STARÝCH LIDECH

Když se v této době řekne starší nebo postarší člověk, lidé si hned vybaví hůl, pomalou chůzi a šedivé vlasy. V dnešním světě je těžké vidět něco, co už nevypadá nejlépe ... krásně. Lidé už neuvažují nad tím, že je obklopuje nespočetně mnoho obyvatel a právě čtvrtinu až polovinu z nich tvoří starší lidé.Mohu říci, že i já nejsem zrovna dokonalý příklad pro ostatní. Ale umím se nad tím zamyslet a pochopit, že všechno není nejlepší a že nejsou věci stále krásné a mladé. I my jednou zestárneme a i my jednou umřeme, nikde není napsáno jak dlouho budeme na tomto světě a představa, že se ke mě ostatní budou chovat tak, jako se dnešní lidé chovají ke starším mě děsí. Měla jsem dědečka ... byl to naprosto úžasný člověk.
Takoví lidé se rodí opravdu jen zřídka. Možná ne, třeba jsou tito lidé všude a my si jich jen nevšímáme a nevnímáme je, ale to už je téma k jiné práci. Teď zpět k tomu, co jsem chtěla říci ... můj děda ač mu bylo teprve 60 let náhle zemřel. Bylo to tragické a smutné pro všechny z rodiny. Byl to naprosto bezchybný člověk a jen ztěží byste našli jeho druhé já. Pomáhal a o ostatní se staral jakoby byli jeho, nikdy po nikom nic nechtěl.Celý život se snažil jen o to, aby jeho děti a jeho blízcí měli všeho dostatek a nikdy nestrádali. Možná proto si ho asi nejvíc cením, ne jen jako dědy ale hlavně jako člověka. Dával a nikdy nebral, to je neskutečná oběť a zároveň nádherná lidská vlastnost. Lidé pořád myslí jen na to, kde by vzali peníze a kde by je naopak zase mohli uplatnit. Nepozorují co se děje kolem nich,že svět strádá a že lidé strádají s ním. Chtěla jsem jen říct, že i když tito lidé ztratili své mládí a moc všechno a vždy, stále jsou to ti lidé, které známe z dřívějška. Pořád mají stejný charakter a pořád chtějí být šťastní. I když od života už moc neočekávají, chtěli by jen v klidu odejít a říct si : ,,Byl jsem na tomto světě šťasten a pokud bych si ho mohl zopakovat udělal bych to znovu."
Další takovou otázkou, kterou si často kladu je : Kdy vlastně přichází stáří? Jak to poznáme? Tím, že se vám ve vlasech objeví první šediny, tím že u doktora trávíte víc času než-li dříve? Čím to vlastně je, že si lidé říkají, že stárnou? Přichází,stáří u žen po přechodu a u mužů, když už nemají takový výkon jako dříve? =o) Přichází stáří, když už vaše zuby nefungují tak jako tenkrát? Nebo snad příjde stáří, když vaše děti dospějí? Pokud ano sme všichni zde staří. ;o) Můj názor na tohle, je jasný ... je nám tolik na kolik se cítíme. Člověku může být 45 let a cítí se na dvacet a naopak někomu může být 20 let a může se cítit jako padesátník. Je to způsobem života a jak se na svůj život díváme. Optimističtí lidé se prý dožívají vysokých let, naproti pesimistům, kteří vidí na všem jen to "černé". Nevím, zda s tím mohu souhlasit. Určitě na tom něco bude, přece jenom šťastný člověk více zkusí a nepřipouští si tak svá léta. Naopak pesimista, ten může už ve 30 letech tvrdit, že je starý a že za chvíli umře. Mimo jiné, že ho nikdo nemá rád a že nikomu nebude chybět. Myslím, že to všichni známe a víme, o čem mluvím.Starší lidé, jsou podle mě jen hračkou osudu, ale to jsme všichni. My tu hru teprve začínáme hrát a oni jsou šťastně u konce. Na to by měli být pyšní a hrdí. Dotáhli to do samého konce. I když utrpěli pár šrámů a bolestí za svůj život, dokázali to ... dohráli to až dokonce.Myslím, že vždy můžeme polemizovat o tom co je stáří. Nikde není přesně napsané co to vlastně je. Řekla bych, že toto slovo samo o sobě nemá žádný význam, až do té doby, kdy mu ho samy dáme.
Jen jedna věc na světě je jistá … všichni zestárneme . . . někdo dříve a někdo později ale nakonec se všichni dostaneme k věku, kdy nám tělo začne pomalu odcházet a my se pomalu přibližujeme k ,,té dámě s kosou,,. Život je jako propast, každý den se propadáme hlouběji a hlouběji a co nás čeká nakonci, jestli tvrdý dopad nebo ,,postel plná růží,, je zatím navždy nezodpovězené. Starší lidé ač bývají sebevíc mrzutí a nepříjemní, jsou stále mezi námi a my bychom se k nim neměli chovat tak odměřeně, jako to děláme dodnes. Najít v tomhletom světě člověka, který pustí starší dámu v autobuse sednout, nebo pomůže stařečkovi přes přechod … je zázrak. Vím a chápu, že nikomu se nechce stárnout ale proč se toho zbytečně bát,,, lidé
vzpomínají na staré věci, mají rádi staré filmy, staré písničky. Když vidím v černobílém filmu stařenku, jak peče buchty a je šťastná, věřím tomu že každý člověk bez ohledu na věk dosáhne svého osudu a se stářím se vyrovná..... chtěla bych jen říct, proč mít zbytečný strach, když to má už každý v osudu napsané? Stáří není nemoc ale jen etapa života ...Tuto esej, bych chtěla zakončit větou : ,,I když je stáří něco, čeho se člověk bojí, nesmí to vzdávat a jít dál. Nakonec se s tím každý vyrovná."


Je tu mnoho pravopisných chyb....ještě jsem neměla čas to poopravit,tak se omlouvám.