Jedna smrt a tolik citů

29. července 2007 v 21:01 | Kašmatka |  Smutné příběhy o lásce
Jedna smrt a tolik citů
Lidé přicházejí a odcházejí…Za život jich uvidíte ještě mnoho-někteří se stanou vašimi přáteli a někteří se stanou jednou z mnoho tváří velkého a nelítostného světa.Někteří lidé do našeho života vstoupí a zase vyjdou, aniž byste měli takový ten pocit, kdy nedokážete racionálně uvažovat a jen při zmínce o této osobě se vám srdce rozbuší tak, jako byste právě běželi marathón.Tomuhle pocitu se říká láska…Pro někoho je to slastný pocit, ale pro mě? V mém životě lidé ubíhali jako na běžícím pásu a já nebyla schopná je zastavit a říct: "Čau, jak se vede?"Nevím přesně, jak to popsat-možná to ani popsat nejde-, ale cítíte se, jako by měl svět osobní plán pro každého člověka-kdy vstát, kdy zmeškat autobus…prostě takový ten řád, podle něhož se nesmí nikdo bavit nebo udělat chybný krok stranou.Byl to stereotypní řád.

Jenže já byla něco jiného.Milovala jsem adrenalin, dobrodružství, výšky, rychlost…Dělala jsem věci, co ostatní nikdy nezkoušeli:padák, sky surfing, , bungi-jumping, bláznivou jízdu na rampách na svých in-linech…prostě zážitky, na které se nezapomíná."Čusky, jak je?"Jakub byl pro mě jedním z těch "lepších" zážitků.Nechodili jsme spolu, ale byli jsme nejlepší přátelé.Sjel na svých in-linech zábradlí, až kolem létali spršky jisker, seskočil a zastavil se těsně přede mnou."Nazdárek!"zazubila jsem se. "Mám se celkem fajn, ale co ty?Co tu vlastně kláš?Neměl si tu být až ve čtvrtek?Podle mě je teda dneska úterý.""Páni!Si hotovej šerif!"zasmál se. "Říkal jsem si, že se půjdu trochu odreagovat."Jo, tuhle výmluvu jsem dost dobře znala-pohádal se s rodiči."Tak co ti zase vymlouvali.""O rodičích to není,"povzdechl si a zadíval se kamsi do dáli. "Včera jsem se rozešel s Alenou."Polilo mě horko.Strašně jsem si přála, aby se rozešli!Jakub se mi vždycky děsně líbil, ale to jsme ještě nebyli nejlepší přátelé…a teď mi to bylo líto..mohla bych ztratit nejen kluka, ale taky báječného kamaráda.."Si v pohodě?"zeptal se Jakub a zamával mi dlaní před obličejem."To tě to tak vzalo?""Ehe..promiň, jen-jen jsem se zamyslela,"vykoktala jsem a zamžikala očima."Zamyslela?Nejsi náhodou nemocná?"rozesmál se. "Člověk přeci může racionálně uvažovat, no ne?"namítla jsem.
Za chvilku už jsme předváděli svoje bláznivé kousky na U-rampě.Po chvilce tohohle různého vytahování a pošťuchování se mi udělalo nějak mdlo a sela jsem si na lavičku.
"Měla bys víc jíst,"podotkl Jakub a kecnul si vedla mě."Hmmm,"zabručela jsem."Co kdybychom sjeli tu novou dráhu?"navrhl po chvilce mlčení."Neblbni, nemáme tu s sebou chrániče.""Odkdy je nosíš?Nemáš snad ráda adrenalin?Bude zábava.""Můžeme si něco udělat.""A co?Maximálně si zlomíš nohu.Pojeď."Chytil mě za ruku a táhl mě k nově vybudované dráze."Úúúúch!Docela se bojím,"otřásla jsem se-a celkem po právu.Pode mnou vězela pořádná díra a jako nějaká příšera čekala, až jí vjedu přímo do tlamy.
"Dej mi ruku,"navrhl mi Jakub.Tak jsme tam jen tak chvíli stáli, drželi se za ruce a čekali, až ten druhý řekne."Tak teď?""Jo, teď,"vydechla jsem a oba jsme se současně rozjeli, stále se držíce za ruce.Byli jsme sehraný tým a byli jsme dobrý.První zábradlí, druhé, schody, imitace chodníku, U-rampa, skokánek…Všechno se mi to míchalo a já se ocitla ve víru možností…možností lásky, citů..možností, které se kolem mě posledních několik dnů motaly..Nohy se mi podlamovaly a já sebou plácla prostřed U-rampy.Jakub mě pustil, udělal několik ukázkových přemetů a pak…jako by mu selhaly všechny šlachy a svaly v těla…jako by se nemohl pohybovat..Padal na hlavu…Nemohla jsem se na to dívat…bylo mi mdlo a já měla slabý žaludek…Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela a zakrývala si oči…Pak mě ale někdo vyvlekl z nastalé vřavy a zeptal se, jestli mi něco není.Nebylo, ale já cítila prázdnotu ve svém srdci…jakoby byly všechny city vymazány, vygumovány jako čáry, které zanechala obyčejná tužka…Přeci jsem ale něco ucítila-smutek.A tak si dvě hořké slzy vyryli cestičky, na mých lících.
"Ty můžeš za to, že spal a zabil se,"obvinila mě další den Alena a á spatřila její oči:nemilosrdné, vždy perfektně nalíčené.Bylo vidět, že neplakala..Ael to já ano-celou noc a ještě teď jsem vzlykala.Vypadala jsem jako žába-oči opuchlé pláčem a vlasy neumyté a slepené."Neříkám, že za to nemůžu,"kníkla jsem."Měla by ses stydět!"vykřikla. "Podívejte se na ní!Na chudinku!Přebere mi kluka a pak ho nechá zabít!""Niky jsem ti ho nechtěla přebrat!Rozešli jste se a ty sis nenašla jinou zábavu, než z toho obviňovat jeho nejlepší kamarádku-mě!"ohradila jsem se a pak jsem bezmocně hlesla: "Milovala jsem ho, ale neměla jsem odvahu mu to říct, odvahu porušit naše přátelství.To ty by ses měla stydět, že si neuronila ani slzu.Nemilovala jsi ho.Chodila jsi s ním, jen aby ti okolí závidělo."Alena se na mě podívala úzkými štěrbinkami svých očí-provrtávala mě nenávistným pohledem, ale nemohla mi nic říct, odešla.Rozplakala jsem se…znovu a znovu…

"Opravdu chceš skákat?Nevypadáš zrovna nejlíp.Jako sebevrah,"podotkl Patrik a pomohl mi do postroje padáku."Jsem v pohodě,"usmála jsem se unaveně a nastupovala do letadla k ostatním parašutistům. "Fakt, jen e potřebuju trochu odreagovat!"Ano, odreagovat.Jako to dělával Jakub.Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala slzy z očí.Letadlo vzlétlo a já pocítila známé škubnutí za pupíkem.Připoutala jsem se."Máme výšku!"ozvalo se a kdosi mě postrčil k otevřeným dveřím.Pode mnou se rozprostírala krajina."Jump!"Skočila jsem, jako jsem to dělávala už mnohokrát. 24…25…30…otevřít padák a zážitek…Jenže tentokrát jsem přestala počítat a vychutnávala jsem si svůj poslední let, let, ne jehož konci zbyde jen prázdná skořápka bez duše a citů."Padák!Otevři padák!" "Co to dělá!Hanko, padák!Otevři ho!"Neposlouchala jsem je a jen..letěla…vznášela se a stále víc se přibližovala smrti…"Už jdu, Jakube,"vydechla jsem a na tvářích mě pálili slzy…
Našli jí dělníci v lese, kde měli kácet.Na hlavě měla Jakubovu helmu na in-lini a v ruce jeho rozesmátou fotku.V kapse prázdnou tubu od prášků-svou smrt si dobře pojistila…A v očích?Co jen mohli najít v očích?V očích nalezli neuvěřitelný smutek patnáctiletý holky, na kterou byla jedna smrt a tolik citů prostě moc…Alena spáchala sebevraždu dva dny po ní.Podřezala si žíly.Sama teď nevím, co cítila, snad úlevu, snad smutek…
:-(
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale později t začalo být vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svým světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Domusha Domusha | 1. října 2007 v 21:24 | Reagovat

proc se lide opousti..???

2 kajula kajula | E-mail | 1. února 2008 v 21:45 | Reagovat

to by me taky zajimalo........zase sem to probrecela

3 Angels Angels | 18. dubna 2008 v 18:54 | Reagovat

Mohla bych si ten bribeh zkopicit na blog,uvedu zdroj

4 Kamííí - autorka Kamííí - autorka | Web | 21. května 2008 v 19:40 | Reagovat

jjjj můžeeeeeeeeeeš

5 katush katush | Web | 24. května 2008 v 14:28 | Reagovat

je to krásný proč láska nkdy tak bolí

6 danuse96 ;o) danuse96 ;o) | E-mail | Web | 13. července 2008 v 23:44 | Reagovat

Ahooojky máš mooc hezkej blog mohla bych to zkopčit a udělat s toho videjko???  napiš na blog udělám rubriku a mohla bych si nějaký překopírovat na bůpg samozřejmě se zdrojem!! posledný prosba a mohla by ses semnou spřátelit??? napiš na blog páááá

7 Majdiik Majdiik | E-mail | 29. července 2008 v 23:53 | Reagovat

Moc hezkej blog mas a moc hezky az nekdy moc snutny pribehy

8 Ondra Ondra | 24. dubna 2009 v 17:04 | Reagovat

hmmmmm de to  :D
ale až na ty chyby češtinářský :P

9 Anýsek Anýsek | 2. února 2010 v 17:20 | Reagovat

mrtě smutný,brečela jsem jak želva:'(

10 simča simča | 16. února 2010 v 23:43 | Reagovat

dekuji tento přibeh mi hodne pomohl moc hezkej blog

11 Kačka Kačka | E-mail | 2. října 2010 v 23:12 | Reagovat

Nádhernej příběh opravdu krásnej :´( rozbrecelo mě ti strasně moc :´(

12 Barunka Barunka | 1. listopadu 2011 v 19:43 | Reagovat

Ahojky nevím jestli to tady někde máš ale musím to sem dát.
DLOUHÝ ALE STOJÍ TO ZA TO ! ¦
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče - Jo. Musela jsem jít k doktorovi
Kluk - Oh. Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního. Každoroční prohlídka.
... Kluk - Oh.
... ... ... ... Děvče - Tak co jsme dnes dělali v matice ?
Kluk - Nic ti neuteklo. Jen spoustu zápisků.
Děvče - Ok. Dobře.
Kluk - Jo.
Děvče - Hej. Mám otázku.
Kluk - Ok. Ptej se.
Děvče - Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv !
Děvče - Jo.
Kluk - Proč ses ptala ?
Děvče - >mlčí<
Kluk - Je něco špatně ?
Děvče - Ne, všechno je v pořádku.
Kluk - Dobře.
Děvče - Jak moc ti na mě záleží ?
Kluk - Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.
Děvče - Chceš ?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< Je něco špatně ?
Děvče - Ne, všechno je v pohodě.
Kluk - Určitě ?
Děvče - Ano.
Kluk - Dobře. Já doufám.
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít ?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu ?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně, není něco špatně?
Děvče - Ne.Já sem v pohodě, ty si v pohodě, my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - Ok.
Děvče - Dobře.Musím jít uvidíme se zítra ve škole.
Kluk - Dobře. Ahoj. MILUJU TĚ.
Děvče - Taky tě miluju, pa.

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - Ne.
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla.
Kluk - Já vím. Celou noc měla obsazeném telefon.
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou.
Kluk - Jo. Ale ona ne.
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct.
Kluk - Tak dobře. Musím jít na Angličtinu, uvidíme se po škole.
Kamarád - Ok, já jdu na chemii. (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

-crrr-
-crrr-
-crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj.
Děvče - [Oh] čau.
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole ?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření.
Kluk - Jsi nemocná ?
Děvče - Hmm. Musím jít, na druhé lince mi volá máma.
Kluk - Počkám.
Děvče - Může to trvat dlouho. Zavolám Ti později.
Kluk - Dobře. Miluju Tě miláčku.

Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) Podívej, budeme se muset rozejít.
Kluk - Cože ?
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat.
Kluk - Jo ?
Děvče - Miluju tě.
Kluk - Taky tě Miluju, pa.

klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY -

Kluk - Čau vole.
Kamarád - Čau.
Kluk - Co se stalo ?
Kamarád - Nic. Hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - Ne.
Kamarád - Takže si neslyšel ?
Kluk - Neslyšel co ?
Kamarád - Hmm, nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne.
Kluk - Vole! Co to kurva. MLUV!!!
Kamarád - [Oh] Zavolej sem 433-555-3468
Kluk - Ok.

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice, sesterské oddělení.
Kluk - [Oh] Musel sem si splést číslo. Sháním svojí kamarádku.
Hlas - Jaké se jmenuje pane ?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek.
Kluk - Opravdu ? Co se stalo ? Jak jí je ?
Hlas - Číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO ?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět.
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNICE. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI.

Kluk - Panebože ! Jsi v pořádku ?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku ! Mluv se mnou !
Děvče - Já.
Kluk - Ty co ? Ty CO ?
Děvče - Mám rakovinu a žiju na přístrojích.
Kluk - (strašně moc se rozpláče )
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí.
Kluk - CO ?
Děvče - Chtěla jsem ti to říct, ale nemohla jsem.
Kluk - Neřekla si mi to ?!
Děvče - Nechtěla jsem ti ublížit.
Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit !
Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já.

Kluk - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu
srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ. DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ.

Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to
řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí
zbývajé pouze 3 týdny. A myslela si že ho tím ušetří trápení když se
rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN

Chlapec byl nalezen mrtvý
se zbraní v ruce.
VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil
Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela

13 Catherine Catherine | 14. srpna 2013 v 19:29 | Reagovat

[12]: To je krásný jsem to obrečela... Sice to znám, ale musela jsem to obrečet. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama